K pramenům úzkosti

"Když se člověk odevzdá, Světlo přijde nečekaně. Rodí se skrze odevzdání, ne vlastní snahou..." Rybka Radka.

Říká se, že v podzimním období v souvislosti s ubýváním denního světla, přibývá lidí trpících stavy úzkosti a depresemi. Někteří svým chmurám s větším či menším úspěchem čelí sami, jiní hledají pomoc u odborníků. 

Ti mají určit, zda míra strachu a sklíčenosti, kterou jejich klienti právě zažívají, je přechodnou záležitostí, nebo zda se jedná o dlouhodobější duševní nemoc.

S touto představou a množstvím otázek s ní spojených se obracím na zkušenou psychoterapeutku Radku Kudrnovou. Protože úzkost a strach jsou přirozenou součástí života, zajímá mě, jak se stane, že přesáhnou míru únosnosti. "Strach jistě patří k našemu životu, protože život je konečný-omezený. Když se bojíme, znamená to, že nám to ukazuje na nějakou naši hodnotu. Dobrý strach nás aktivizuje, varuje, abychom tyto hodnoty chránili," říká Radka Kudrnová. "Pokud pochopíme, z čeho strach pramení, můžeme s ním docela dobře pracovat. Ale pak jsou strachy, které přicházejí bez vnějších podnětů, člověka ochromují, paralyzují - ztrácí se pevná půda pod nohama a naše aktivita stojí. Takový strach nás nevede k cíli, ale k vyhýbání se určitým skutečnostem a zajišťováním toho, co nám chybí. Tento druh strachu a úzkosti nás omezuje, necítíme se být dostatečně chráněni a nacházíme se v permanentním napětí. Tam už strach překračuje zdravou hranici, tehdy se stává patologickým a bývá doprovázen i tělesnými symptomy. Strach pak člověka pohlcuje na všech rovinách, na úrovni psychické, tělesné i noetické."

STRACH

O strachu se říká, že je dobrý sluha, ale zlý pán. Ale kde strach vzniká? Je naší součástí? Jsme to my sami? "Strach vzniká v momentech, kdy dochází k otřesení nějaké danosti, jistoty, struktury. Jedná se o jakýsi prožitek "smrti", člověk vnímá, že jej nic nedrží uvnitř ani zvenku. Takový strach bývá posilován tím, v jakém prostředí strachu člověk vyrostl, nebo co jej v životě potkalo. Někde v jeho životě došlo k otřesení důvěry v bytí. Úzkost a strach se stávají nemocí, když jsme ochromeni ve svých každodenních kompetencích - nemůžeme vykonávat svou práci, přicházíme o spánek, nemáme sílu jíst, jsme zasaženi. Je nám v životě úzko, máme malý prostor v pohybu, nemůžeme se nadechnout," vysvětluje psychoterapeutka. " Úzkostné poruchy, ať už se strachem konkrétním - z místa, z lidí, z věcí, jsou to různé druhy fobií - anebo se strachem bezpředmětným se dají dobře léčit, pokud člověk přichází se svou úzkostí včas. V terapii strachu se nesnažím člověku strach vzít, ale díváme se na to, jak jej učinit přiměřeným. Posilujeme vědomí toho, co člověka drží, jistí uvnitř i zvenku, ale taky posilujeme, aby člověk unesl, že život sebou prostě nese zbytkové riziko. Strach ve své nejhlubší podstatě je vždy strachem ze smrti, ze své konečnosti. Když zacházíme s člověkem ve stavech úzkosti, je potřeba mu poskytnout prvně podržení, dát mu pocítit, že někdo s ním jeho strach vydrží. Při záplavě úzkosti je dobré se držet toho, co právě je teď a tady," tvrdí Kudrnová. "Podat mu hrnek s čajem, aby cítil jeho teplo, aby se chytil židle a zjistil, že sedí. Když dotyčného zajistíme, můžeme jít společně naproti jeho strachu, to je jádrem k uzdravení úzkostí - konfrontovat se se svým strachem. Zjišťujeme, z čeho strach pramení, kdy se objevuje, ptáme se: Kdy jste to už zažil, co vám v té situaci pomohlo? Někdy pomůže pouhá struktura každého dne, vlastně se domlouváme, co klient udělá krok po kroku, aby "přežil" dny se svou úzkostí. Během setkávání však necháváme v člověku vyrůst jeho kompetence, zkušenosti tak, aby opět získal postoj, že to zvládne, že to půjde. Dále psychoterapeutka zmiňuje metodu "Brány smrti". Brána smrti pomáhá projít si procesem, že mohu svůj děs přežít. Lidé prožívající úzkost, mají často dojem, že propast nemá dno. V podstatě s člověkem projdeme tím, co nejhoršího se může stát, uděláme z představy jakoby skutečnost. Jedině tehdy budeme vyléčeni z našeho utrpení, až když si ho vychutnáme do toho posledního. To pak přináší klid a aktivuje vlastní síly a zdroje. Porozumění strachu, práce s vlastní biografií, to vše je proces malých kroků, je důležité na pochopení nespěchat. Úzkostní lidé bývají hodně aktivní, mají rádi život, ale paradoxem je, že ze strachu, co by se mohlo stát, začnou svůj život redukovat. Cílem je vrátit tohoto člověka zpět do pohybu," zakončuje svou úvahu.

DEPRESE - TEMNÁ NOC DUŠE

Temnota beze špetky světla, a co dál? Jak žít vedle člověka s depresí? "Okolí člověku v depresi obvykle nerozumí. Dotyčnému je hodně těžko, prožívá velkou bezmoc, bezradnost, bezvztahovost- bezemočno, prázdnotu a sám tomu nerozumí. Nemůže vstát z postele, obléknout se a najíst, prožívá život tzv."pod poklopem". Mnohdy bývá terapeut první, kdo mu s porozuměním vytvoří prostor, kde s tím vším může prostě být. V této fázi rozhodně nechtějte, aby proti depresi byla navozena aktivita, jak se jeho blízcí laicky domnívají. Zde je potřeba maximálně člověku odlehčit dalšímu vyčerpávání, přetěžování. Díváme se společně, kde může předat své kompetence druhým lidem, ale zároveň necháváme možnost volby. Ten pocit volby je pro něj důležitý, protože prožívá, že selhal. V depresi člověku schází evidenční pocit "je dobře, že jsem na světě". Důležité je obrátit se k hodnotám přítomnosti, kde se sebou člověk nezachází dobře, kde má něčeho příliš nebo málo. Důležité je vysvětlit člověku, že to co prožívá je výsledek vyčerpání, a že čím více se bude snažit, tím více se prohloubí začarovaný kruh deprese. Edukace o depresi tak bere pocity viny. Základní pocit depresivních lidí vůči životu je "já musím". Ovšem důležité je dosáhnout opaku "já mohu a já chci". Proto se snažíme tyto lidi držet v přítomnosti a postupně v nich budujeme opět navázání vztahu se sebou, se světem, vedeme je do blízkosti dobrého, příjemného. Nyní je tu podzim. Úbytek světla má vliv na stavy deprese a úzkosti, ale podzim není jediným spouštěčem těchto poruch, ty jsou bohužel dnes už záležitostí celoroční."

VZTAH K SOBĚ A K ŽIVOTU

Léčba deprese je zdlouhavý proces, mnohdy trvá roky, než si klient dovolí nechat se něčím emocionálně dotknout, stále se s ním pohybujeme ve dvou okruzích - v přítomnosti a minulosti. V momentě, kdy se objeví slzy, zlost, agrese, smutek či jiné emoce, pak už je zčásti vyhráno. Nechtějte depresi rychle porozumět, to bere člověku právo si prožít ozdravné emoce, předčasně nemůže dojít k integraci deprese. Aby člověk mohl integrovat depresi, temnou stránku své duše, musí přijmout svá traumata a poznat svůj stín. Začíná tím posilovat nový postoj k životu, kdy klient může závěrem říct znovu svému životu "Ano". Přicházejí chvíle v terapii, kdy člověk již neunáší tíhu deprese, hubne, nejí, nespí, nevychází z pokoje, nemůže plnit každodenní závazky. To ohrožuje jeho život včetně myšlenek na dobrovolné ukončení života. Tehdy s pokorou nabízím léky, které jsou pouze přemostěním, než klient získá větší sílu, nikoliv celoživotním řešením deprese."

PŘÍCHOD SVĚTLA

Ve všech duchovních naukách najdeme, že na konci temnoty se zjeví Světlo. Je to však výsledek dlouhého procesu, před nímž si sáhneme na dno své duše a zažijeme "smrt". "K tomu, aby člověk integroval svou depresi, je podstatné tak nějak zemřít sám sobě. Líbí se mi Kristova výzva z Nového zákona, kde sděluje, " abychom zemřeli sami sobě, vzali svůj kříž a šli za ním," vysvětluje Kudrnová. "Ovšem hloubka tohoto sdělení mi v prožitku došla až nedávno. Důležité je zemřít v egu, ve smyslu nároků na sebe sama, odevzdat se do boží náruče a počkat si, jaké poslání či povolání se mnou Bůh zamýšlí. A to je nadstavba pro lidi, kteří upadnou do deprese. Mají dovolit Bohu, aby v nich proces znovuzrození vyvolal. Když se člověk odevzdá, Světlo přijde nečekaně. Rodí se skrze odevzdání, ne vlastní snahou..."

Radka Kudrnová pro časopis REGENERACE