Publikované články

Od dětství si prostě ráda píši ...

Autorka: Ra-duše

CESTOU ŽIVOTEM.....rozepsaná kniha:

I.kapitola

"Nestihnu let z Atlanty domů", má noční můra, která mne roky stíhá. Zírám do zrcadla na toaletě v letištní hale a okamžik protíná jen tikot hodin. Ten pohled do zrcadla mě fascinuje a zároveň paralyzuje, "umírám", ozývá se hlas v hlavě...
Pocit je tak silný a myšlenky tak svíravé, že se nemohu pohnout z místa, jen zírám upřeně na svůj odraz v zrcadle. Jsem přeci mladá, teď ještě ne, "umíráš, je to tak", ozve se zase důrazně vnitřní hlas. Celá se třesu, pot mi tane mezi prsy a mé tělo se chvěje. Zrak se mi více a více rozostřuje, obraz v zrcadle mne hypnotizuje, nemohu jej opustit, i když je už celý rozmazaný. "Domů, letíš domů", ozve se vzdálený hlas, jak z jiného světa a dodává mi sílu své nohy pomalu odlepit a jít. Běžím chodbou k mému letu, pocity slabosti prostupují každou buňkou mého těla, každý krok je těžký jako okovy. V letadle dopadám do sedadla choulím se hlavou k okénku, blízkost nebe mě uklidňuje, dýchám, zhluboka dýchám...vzlétáme.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Je tady takové teploučko, hřejivo, ale místa málo. Nemohu se už otočit, ani dělat kotrmelce, plavat si všemi směry jako před časem. Slyším mámy hlas, je nervózní, ale snaží se uklidnit sebe i tátu: "Věřím, že ji uvidí, vždyť se tolik oba těšili. To stihneme, uvidíš, že to přijde už brzo." Startují auto a jedou po nerovné polní cestě, po které máma i já nadskakujeme... je mi těsno. Pocit hřejivosti se mění ve zvědavost, kam to světlo zvenku vlastně vede dál? Je za tím otvorem více místa pro mě?

Vidím mámu a tátu u mé postýlky, berou mne do náručí. Usmívají se, máma je šťastná a vyčerpaná, zatímco z táty prosakuje velká bolest. "Je krásná a ...tak maličká," zašeptá a jeho slzy stékají na mou malou ručičku novorozeněte. Cítím skrze jeho doteky, že smrt jeho rodičů jej dnes zasáhla více, než můj nový život.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Lásko, tolik tě miluju, naše spojení je nekonečné, cítíš to taky tak?" přejíždí mi zlehka prsty po bocích a stehnech. Dívám se do jeho modrých očí, jsou plné hvězd a velkých snů, jako noční obloha, hluboké a tajemné. Cítím se celistvá, srdce mi přetéká láskou a vděčností, proplétáme si prsty rukou a usínáme v objetí, už třetím rokem spolu. Každý den s Romanem je jiný, nemohu se vynadívat na jeho vysokou, štíhlou postavu, jeho výrazně mužské rysy, velké ruce a šibalský úsměv, tolik mě stále přitahuje. S ním se mi zastavuje čas, přeji si, abychom nikdy nezestárli. Milujeme dobrodružství, zábavu a společnost, jsme oba impulzivní, tak i naše hádky a usmiřování jsou explozí našich nabitých, mladistvých energií. Naše milování je pokaždé plné experimentování, bez hranic, zběsilé, vášnivě výživné i sladce jemné. Promilujeme celé noce a další dny žijeme ze síly našeho propojení. S ním jsem stále na cestě nabité dobro-družstvím. Občas mne napadá, "jak boží budou asi naše děti?"...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Tatíííí, dost", válím se smíchy po louce, zatímco se vždycky nechám chytit, svalit do trávy a on mne humorně morduje a lechtá. Jsem blažená v jeho náručí, schoulím se k němu a šimrám prsty jeho vousy a vlasy. To zase zbožňuje on a drží a nastavuje svou hlavu i bradu k dalšímu drbání.

Po chvíli vyskočím a pokřikuji na něj: "Chyť si mě, že mě nechytíš, chi,chi,chi." Vydržela bych tohle naše poňoukání a škádlení dlouhé hodiny i dny. Jen táta vždycky ukončí to společné kočkování větou:

"Už musím jít pracovat" a zase zmizí. Stejně tak přišel a zmizel i tenkrát večer. Přišel do mého pokoje, lehl si na bok vedle mě a vyprávěl o své práci, o sobě, cestování, jeho nových vizích a důležitosti jeho profese, která mu bohužel zabírá většinu času. Jeho historky byly pro mne pohádkou, která nemá konce, ale je pouze přerušena větou, že musí jít pracovat, že toho má ještě hodně.

Než odešel tehdy spát, významně se na mě podíval a pronesl se zvláštním důrazem:

"Víš, Marie, je fakt důležitý dělat to, co tě baví a dává smysl." To byly jeho poslední slova, která mi večer řekl...

Druhý den odpoledne sedím ve školní lavici, máme zrovna hodinu češtiny a ozve se zaťukání na dveře. Třídní učitel vylézá na chodbu, vrací se záhy zpět a rozrušeně na mne kyne, ať si sbalím své věci a jdu rychle za ním. Jeho autoritativní povaha mi nesedí k jeho náhle roztřesenému hlasu:

"Marie, musíš být teď silná, tvého otce dnes přejel vlak, je mrtvý. Rychle se obleč, máma na tebe čeká v autě," oznamuje mi nervózním hlasem.

Utíkám chodbou do šaten a v hlavě mi křičí vlastní hlas: "Nééééééééééééééééééé, to určitě není pravda, to musí být nějaký omyl. Hbitě se oblékám a běžím schody po třech směrem k autu.

Otevírám dveře sousedovic vozu, kde na místě spolujezdce sedí má zhroucená máma. Otočí jen hlavou ke mne a přes proudy slz jen hlavou kývne, což mi bere poslední naději, že to vše je omyl...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sedím v letadle u okénka a pokaždé si vychutnávám ten moment startu, kdy víte, že po větším tlaku a zrychlení se odevzdáte do volného stoupání k nebesům. Z jiného úhlu perspektivy se zde mění většina mých prožitků v nadhled a přichází přijetí všeho, co jest. Uklidňuje mne tenhle vhled shůry, kdy vím, že vše je v naprostém pořádku. Přichází myšlenky na novou kapitolu života, kde si sama píši scénář a volím rytmus děje.

Ještě o vánocích bylo vše jinak, promítá se mi na plátno života děj...

S Romanem jsme spolu slavili troje vánoce. Ten další rok nás oba hodně proměnil, vstoupil mezi nás nezvaný host, jeho žárlivost. Naše společné chvíle se měnily v hádky a výčitky, cítila jsem, že ztrácím svou svobodu, byla jsem zoufalá. Pořád jsem ho tolik milovala a nedovedla si představit život bez něj.

Blížili se naše čtvrté vánoce, bylo hodně sněhu a velký mráz. Seděla jsem s přáteli doma, nad šálkem kávy, když Roman zazvonil u dveří. Zrychlil se mi tep i dech, nebyl den, kdy bych na něj nemyslela. Ve dveřích jsme se tenkrát dlouze objímali, vnímala jsem opět tu silnou vlnu lásky, nadechovala vůni jeho kůže. Když si poodstoupil dál vnímala jsem urgenci v jeho hlase:
"Marie, přišel jsem ti říct, že chci být zase s tebou, nemohu bez tebe žít....Pokud se ke mně nevrátíš, tak skončím svůj život," dodal. Celá jsem se rozechvěla, vždyť i já toužím být s ním, ale tahle manipulace a tón jeho hlasu mne hodil zpět na zem. Chtělo se mi křičet "ano, zůstaneme spolu", ale místo toho slyším jak říkám: "Takhle opravdu ne, Romane. Nemůžeme spolu žít, jestli mi hodláš vyhrožovat! A zabouchla jsem mu dveře před nosem. Schoulila jsem se na zem a plakala a plakala nad ztracenou nadějí a bolestí v srdci. Přátelé mne chtěli ukonejšit, tak navrhli, že pojedeme autem do hudebního klubu, ať je prý veselo.

Cestou do klubu v centru nás provází sníh a cítím, jak je silnice namrzlá a kluzká. Dostáváme se do kolony a před námi blikají houkačky sanitky. Zachvacuje mě neznámá panika. Beze slov vyskakuji z auta a běžím za blikajícím světlem. Před námi je převrácený kamion a vpravo u betonové zdi zmačkané Romanovo auto. Můj dech se zastavuje. Dění se přepne do módu filmu a já pozoruji, jak hasiči vytahují pobledlého Romana v bílém, pleteném svetru. Rychle ho nesou do sanitky a mne se propojuje fakt, že nejsem jen obrazem na plátně, ale tohle je i má realita. Běžím zpět do auta a křičím šíleným hlasem: "Rychle za sanitkou - je tam Roman." V nemocnici na mne doléhá hysterie a bezmoc. Křičím na zdravotní sestry i lékaře: "Co s ním je?" Prosím řekněte mi něco", celá se klepu. Jsem vytlačena na chodbu, dveře operačního sálu se zaklapnou do ticha čekárny.

Přijímám rozkazy personálu ať zachovám klid a zavolám jeho rodině. Snažím se dýchat, beru do ruky telefon a slyším sama sebe, jak zcela bez emocí oznamuji Romanovo otci, co se právě stalo. Když dokončím tento úkol, konečně se zhroutím do sedadla na chodbě a pláču a pláču....jsem tady sama. Už jsou to 2týdny, co žiji jako bez ducha, nemohu jíst ani spát, jen zoufale chodím kolem telefonu. Nejsem jeho rodina, ani příbuzná, nepustí mě za ním na ARO. Telefon znovu zvoní, zvedám ho a dostávám informaci, že je Roman po amputaci nohy, připojený na přístrojích a stále v komatu. Další dny prožívám hlubokou bezmoc a neustupující strach. Pak jednoho večera se od jeho rodiny telefonicky dozvídám, že Roman právě zemřel.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Za chvíli letadlo přistane na Heathrow, můj první let, šimrá mne v břiše a těším se na nová setkání v cizí zemi. Od mala miluji cesty, na kterých se mi rozšiřuje vnitřní svět o barvy a nová poznání. Zjišťuji, že mi nevadí cestovat sama, vlastně je to mnohem větší dobrodružství😊 Ráda bych v Anglii zůstala přes rok. V Londýně si nacházím práci v kavárně, v oblíbené čtvrti Camden town, která je plná barevných domků, umění, hudby a nočního života. Každý večer cestou do práce cítím nadšení, že se má, vtipně chabá angličtina zlepšuje a podporou mi jsou přátelé a bujarý londýnský život.

Má první výplata v životě putuje na platbu místní jazykové školy, ve které studuji. Ve volných dnech jezdíme s lidmi ze školy na toulky k moři. Na mořském útesu bych vydržela prosedět hodiny. Rychle se napojuji na každou vlnu, na ten úžasný, mořský nádech i výdech. Moře a jeho cykly mne spojují s rytmy uvnitř mého těla. Začínám opět cítit s přílivem a odlivem život v mém těle, pomalu se mi vrací chuť žít dál. I když je můj skutečný domov v dáli za mořem, teď jsem doma tady, uvnitř svého těla. Nadechuji nový život a vydechuji bolest minulosti. Moře mne pokaždé očistí od vzpomínek a prázdnoty. Vracím se pak plná nové naděje a nových vizí.

Mám fakt strach z jeho pohřbu, nechce se mi vůbec mezi lidi, nechce se mi ani ráno oblékat. Přála bych si být pro něj krásná, ve svatebních šatech... Není to dlouho, co jsem se kymácela nad tátovo rakví, tehdy jsem měla chvílemi dojem, že padám do otevřeného hrobu za ním. Cítila jsem slabost v celém těle. A jediné, co mne vracelo do přítomnosti, byl šumavský vánek, který vždy v listopadu přicházel.

Dnes je pochmurno a sníh padá a padá. Vedle mě stojí moje máma a jeho rodina. Hlavou mi běhají myšlenky, jak bolestné musí být ztratit své dítě. Jako by to byla má vina, napadne mě, proč jsem neumřela taky?

"Měla bys mu taky něco slíbit, ozývá se zvuk z mé hlavy, vždycky tě chtěl mít jen pro sebe." Tahle myšlenka mi konečně uvolňuje hlubokou bolest uvnitř srdce a slzy mi kapou po černých šatech. Pro sebe si slibuji, že nebudu žádného milovat jako jeho... Za pár dní budou vánoce.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co jsem se vrátila domů z Atlanty mi není dobře. Každé ráno mé srdce silně buší, cítím slabost v celém těle, noce propotím a málo spím i jím. Posledních 7let vnitřní samoty prorůstalo mé srdce ledem a odcizením, které se nepodařilo zlomit žádnému muži, který se přiblížil.

Dále jsem se vrhala intenzivně do práce, díky níž mohu často cestovat po světě, abych zapomněla, ale taky, abych se ráda vracela domů, do mého útulného, žižkovského podnájmu pod střechou. Miluji svůj byteček plný barev, s velkou postelí a velkým balkónem v rozkvětu milovaných kytiček všech velikostí a tvarů. Sedím si pak večery pod střechou, sleduji cvrkot ze starých pavlačí, západ slunce se odráží v rozpálené střeše a zde si sním o dalším životě.

Vidím malý domek s velkou zahradou na venkově u lesa. Okolo mne pobíhají naše děti, psi i kočky a já se hrabu v zemi a vše tak krásně voní. V koutku zahrady vidím jak se rodí má ruční práce, suším zde bylinky, tvořím léčivé lektvary nebo maluji obrazy a píšu knihy.

"Umíráš" ozve se zas ten hlas. Toulky budoucností jsou pryč a mne opět sráží svíravý pocit na hrudi. Dochází mi, že poslední měsíce vstávám ráno z postele jen díky povinnosti přijít do práce. Nic mi nedává smysl.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Život v Londýně je plný překvapení. Kromě nových setkání, zde potkávám svou letitou kamarádku z Čech, která zde žije se svým řeckým přítelem. Zrovna mi došly všechny peníze, a ona spontánně navrhuje, ať jdu bydlet zdarma k nim. Všímám si, že i tady mi život pokaždé přináší východisko z nouze. V jejich společném bytě je pořád rušno, každý večer se scházejí sousedé všech barev pleti a hrají se karty u stolu dlouho do noci. Když se vracím v noci z práce v marocké kavárně, jsem rozpumpovaná a častokrát se k jejich karbanění přidávám do ranních hodin.

Blíží se vánoce a zvědomuji si, jak moc je mé srdce bolavé. V mém srdci je díra, prázdná, černá díra. Tolik mi chybí Roman, jeho blízkost, náš společný smích a láska, často místo spánku nepřetržitě pláču. O víkendových výpravách po anglickém pobřeží je Roman všude se mnou. Stojím u moře a cítím jeho doteky ve vlasech, jeho vůni na své kůži, slyším jeho hlas a když otvírám oči, je pryč... Tyhle krásné vzpomínky zakončí pokaždé otázka "proč," na kterou nepřichází žádná odpověď.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stojí před čajovnou, na sobě má černý klobouk a dlouhý černý kabát. Z dálky působí jeho postava magicky. Přivítá mě vřelým objetím a vcházíme do věže, prostoupené vůní, kde se k mému překvapení rozprostírá malebná čajovna. Ochotně mi svléká bundu a sedáme si na měkké polštářky na zem. Pozoruji pak jeho velké dlaně a krásné prsty, jak popíjí voňavý čaj připravený z kořene masaly. Poslouchám jeho hluboký hlas, sametový hlas, který na mě působí jako bych ho znala celou věčnost.

Petr je vysoký, štíhlý muž s výraznými rysy, modrýma očima s dlouhými řasy. Cítím z něho přirozenou moudrost a respekt. Povídáme si o životě, sdílíme se o své duchovní cestě, vizích i plánech. Známe se od vidění už dva roky, ale teprve nyní vidím, jak jsou si naše vnitřní světy blízké a jeho láska k Bohu mě velice inspiruje.

Naše nekonečná vyprávění v ryze přátelském duchu pokračují další půl rok a v mém srdci roste nový prostor důvěry k tomuto muži. Vnímám sama sebe, jak se usmívám, když o něm přemýšlím a moje srdce bije na poplach, kdykoli se setkáváme. Jednoho večera mě Petr zve do naší oblíbené restaurace a jeho hlas je velmi rozrušený, naposledy jsem ho viděla takto nesmělého při našem prvním setkání.

Hledíme si v tichosti do očí a jeho ruka se přibližuje k mé tváři, dotýká se konečky prstů mých rtů, vlasů a šeptá: "Marie, velmi tě miluji, chtěla by jsi se mnou chodit?" Celé mé tělo se chvěje radostí a vzrušením. Tohle vyznání je plné čistoty, jako by se čas vrátil o pár let zpět. Chytám jeho dlaně do svých rukou a něžně se líbáme.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Od dětství miluji přírodu. Vábí mě sbírat kameny, kamínky a různé druhy minerálů a krystalů. Fascinuje mě, jakou moudrost v sobě ukrývají, čeho všeho byly po staletí součástí. Dávám si je na noc pod polštář a občas mě berou na cestu skrze čas a prostor. Letos na jaře, kolem třetí hodiny ráno mě vzbudilo příjemné šimrání v celém těle. Otevírám oči a cítím své tělo složené z jakýchsi gelových kuliček, které proudí a barevně září skrz celou buněčnou strukturu. Jsem plně probuzená, sedím na posteli, vedle mě spokojeně podřimuje můj muž. Po letech zkušeností už mě toto cestování neděsí ale pokaždé je jiné.

Vydávám se tentokrát díky propojení se s krystaly na daleké cesty ke všemu, co mne obklopuje. Pouhá myšlenka se zhmotňuje do reality, stávám se strukturou kapky vody a plynu s divokou řekou. Je nepopsatelně nádherné, když se jako kapka vlévám do oceánu a uvnitř těla mi pulsují všechny vody světa. Jindy jsem součástí květiny, okvětních lístků, dužinou stonku, vůní i krásou růže. Z mého těla je hned rozkvetlý strom se silným kmenem, mé tělo se celé proměňuje. Vracím se do postele a přináším si z této perspektivy do bdělosti vnitřní harmonii se vším, co jest. Celé měsíce pak tyto zážitky posilují mé propojení s Bohem a přírodou.

Dnes v noci, k ránu jsem byla po delší době opět obdarována mystickými zážitky v těle. Po příjezdu domů z cest po Baltu jsem cítila potřebu se uzemnit, moře mne jěště konejšilo ve své náruči.
Lehla jsem si tedy v naší ložnici na zem u velkých balkónových dveří a dýchala noční, vlahý vzduch ze zahrady. Usnula jsem plná doteků z cest, přírody a hlubokého spojení s mou rodinou. Po třetí ranní mne v těle začalo šimrat a věděla jsem, že po letech je to zpátky. Sedla jsem si na postel, plně probuzená a dýchala zhluboka. Mé ruce se začaly samy hýbat a proměna v křídla byla velmi přirozená. Celá má páteř se měnila a vnímala jsem, jak protahuji krk a ramena, která se změnily v obrovská křídla. Letěla jsem oknem ven, nádherně a svobodně kamkoliv mne zvědavost táhla. "Tato svoboda je také tvoje," zaslechla jsem poselství dravce. Po chvíli se celá má páteř natahovala a měnila se má kůže v šupiny, mé tělo se protahovalo do pozic, které jsem dávno zapomněla. Má hlava se vzpřímila a po ose páteře mnou projížděla nádherná hadí síla. Věděla jsem, že i toto jsem JÁ, tahle mocná síla je i v mém těle. A pak už jen minuty běžely a zhluboka jsem nadechovala tyto dary, které mne přišly poléčit a připomenout....SÍLA a SVOBODA je naše, patří nám a Bohu, nemůžeme ji nikomu odevzdat. Můžeme na chvíli přestat věřit, že nám patří, ale vždy je možné si je vzít zpět. Před ranním usnutím jsem v modlitbě děkovala Bohu, že mohu cestovat v těle, Duchu i čase, že má omezení jsou pouze v mé mysli. Jsem vděčná, že jsem DOMA, doma ve svém TĚLE.
Díky Bože, že JSI stále se mnou a učíš mne.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Petr mě požádal o ruku už potřetí. Dvakrát jsem ho odmítla, protože jsem se bála, že jej nedokážu milovat. Byl mezi námi stále Roman, i z Petrova obličeje se na mě dívaly jeho oči a někdy jsem měla problém je dva rozpoznat, jak mi splývaly jejich těla. Petr byl nesmírně trpělivý, netlačil na mne a na moje pochybnosti reagoval přijetím. To mi dávalo vnitřní prostor k uzdravování se ze ztráty. Od této chvíle se naše duše ještě více spojily a oba jsme si slíbily, že naše fyzické spojení oddálíme, dokud si nebudeme jisti spojením našich životů v manželství. Čas plynul a já uvědomovala, že moje láska k Petrovi se postupně prohlubuje. O jeho lásce jsem nikdy nepochybovala, za jeho slovy vždy následovaly i skutky. Byl ke mně vnímavý a citlivě mlčel, když na mě přišly vzpomínky. Do třetice mne požádal, v naší oblíbené restauraci "Amores Peros" a já konečně věděla, že můžeme jít životem spolu. Ze srdce se mi linuly vlny lásky a vděčnosti za to, že vytrval. Neuvědomovala jsem si těch 11let samoty, ale trvalo dlouho, než se mé srdce otevřelo znovu milovat. Prohlížím si rudě lesknoucí se prstýnek na své levé ruce, je krásný, živoucí, symbolický. Uzavírám jeden cyklus života a vítám nové dobrodružství ve dvou.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsem v šestém měsíci druhého těhotenství, všichni se tolik těšíme. Syna i dceru jsem si vždycky přála, cítím se tolik požehnaná, že uvnitř mne roste Vítek. Úderem sedmého měsíce mi začíná být špatně. Tohle vnitřní špatně už znám. Ale né teď prosím, teď ne! Schází mi 2měsíce do porodu a má duše se vrací zpět v čase. V noci se mi promítají obrazy mrtvých mužů, mé bezmoci a strachu, co bude dál. Ráno se po 2hodinách nočního spánku probouzím zpocená, srdce mi buší, celá se chvěji a mezi dveřmi se na mě směje malá Róza. Už jen těžko vstávám z postele, jsem tolik vyčerpaná. Přes den nemám hlad, nemohu jíst a v noci ani spát. Počítám každou hodinu, minutu, sekundu. Čas se děsně vleče. Róza je akční, jsme v pohybu, ale mé nohy těžknou a nevím, co bude zítra. Celé dny přežívám v těžkých úzkostech a strachu ze smrti mého syna. Starám se o Rózu silou vůle, ale i ta už dochází. Mé bříško je veliké a v hlavě mi zní: "měla by sis nechat pomoci, bez síly ho ani neporodíš a co když i on, zemře?" Tahle myšlenka je mým denním chlebem. Jsem bílá a slabá, o mém stavu ví jen Petr a zbytek rodiny nic netuší. V noci se místo spánku modlím a zkouším všechny psychoterapeutické techniky, co znám už roky, ale jen pláču a pláču. Vím, že se mé úzkosti propadají do depresí a žádné spásné terapeutické techniky tentokrát nezabírají. Je pozdě na hrdinství, potřebuji porodit a postarat se o naše dvě děti.

Jakoby se zastavil čas, jsou to už dlouhé týdny a měsíce, co se o slovo přihlásilo mé staré trauma. Mezitím přišel na svět náš milovaný Vítek a Petr byl opět se mnou až do konce porodu. Cítila jsem, že jedu z vnitřních rezerv, neb neustupující úzkosti a dva měsíce dvouhodinového spánku si vzaly své.

Při vzpomínce na lehký porod Rózy mnou procházely vlny lítosti, že nyní je vše tak bolestné. Vítek se dral na svět dlouhých sedmnáct hodin. Pamatuji si, jak má porodní asistentka mi s respektem zdůrazňuje, ať se otevřu možnosti císařského řezu. To už jsem měla v obličeji stejnou barvu jako má zelená, noční košilka a fyzické síly mi už úplně došly. V tu chvíli pouštím to málo, co ještě držím, svůj i jeho život. Padám na kolena a modlím se za zázrak života. A brána života se více otevírá, vzdáleně slyším manželův hlas, bolest vůbec necítím a vím, že i teď Bůh koná.

Lehám na zem a cítím, jak mi kdosi položil Vítka na hruď, v mžiku se přisává a spokojeně pomlaskává. Tenhle známý pocit miluji, slastné kojení nektarem života. Mé vědomí je plně přítomno, jen tělo vyčerpaně leží bez hnutí. Plnými doušky nasávám novorozeneckou vůni a spojení s nebem skrze akt jeho zrození se do těla. Jeho blankytně modrá kukadla se vpíjí do mých očí i duše, prožívám důvěrně blízké setkání nás dvou. Vnímám, jak mezi námi proudí životní energie, každá buňka je znovu vyživována esencí lásky, blízkosti a bezpečím. Je čistý, celistvý, milovaný, je přímo napojený na božský zdroj a dává mi rozpomenout se, že i já jsem. V mém srdci se doplňuje hřejivá nádrž spojení s Bohem, láskou, životem i mým tělem. Jsme oba v zemsko-nebeské náruči neseni a kojeni životem...........................

Na pokračování:)

NAD-DĚJ-E

7.10.2020

"Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!" Žalm 27:14

Dnes ráno jsem se zamyslela, proč se mne tolik dotýkají tyhle biblické verše. Došlo mi, že slovo NA-DĚJ-E je vlastně nad dějem, být nad veškerým děním. Ať se děje cokoliv v našem životě, zkoušet být nad tímto dějem, nevěřit naší lidské interpretaci, která je omezená. Pokusit se dostat nad děj, zlehka nahlédnout do Boží perspektivy, která je tak dokonalá a blahá. Když se neidentifikujeme s děním, můžeme právě prožít Boží naději, která má vždy to NEJ východisko.

Zažívám v tomto období odchod ze života pro mne velmi blízké osoby. Už po tolikáté mám možnost čelit této metamorfóze těla i Ducha. Vlastně nyní, nově prožívám dar být při-tom-na. Téma smrti se mnou žije od mého narození, jak jinak, že? Polarity zde prostě jsou jako duchovní zákon-nitˇ-osti. 

Tehdy, ve stejném roce mého zrození odešly dva blízcí lidé z našeho rodu. Čas života plynul a v dospívání mne opět navštívila paní smrt a tentokráte rychle, tragicky odnesla dva nejbližší muže mého života. Nemohla jsem tehdy být při tom. Nedostalo se mi výsady rozloučení, doprovázení, smíření. Trvalo pak další roky, než tohle vše smrti přirozené, proběhlo za více bolestných okolností mých ne-mocí. 

Nyní jsem požehnaná, mohu být při-tom. Zažívám velké přijetí Božího načasování, radost, jak nás smrt všechny doma spojuje v lásce a spolupráci. Smrt nám vždy přináší kupu milosti a lásky, je darem stejně jako život sám. Prožívám vděčnost, že můžeme zde na Zemi stále svobodně umírat stejně jako žít. I když chvíle diskomfortu také proběhla, kdy nám onu blízkou osobu zavřeli do špitálu se slovy: "Teď už k ní nikdo nemůže, kvůli covid šílenství". 

 Naštěstí máme stále volbu dožít doma, v náručí rodiny, podpory a lásky. Být smrti nablízku, být s ní. Vnímám, jak je pro mě důležité pěstovat vnitřní klid a odevzdanost od samého rána do usnutí. Hlídat si, jestli má péče o druhé není "staráním se", však mé starosti nikomu nepomohou, byť jenom přitíží. Ale hledět, zda opravdu ze srdce "pomáhám", zda nabízím sebe, své ruce a náruč k podpoře růstu Ducha i konkrétní situace. 

Tenhle vnitřní domov nepotřebujeme uklízet jenom při smrti, ale nutně jej hýčkat za života. Být doma, ve svém nitru, pěstovat a zalévat klid, lásku a smíření se vším, co jest. Každý máme každou sekundu svobodu, jak budeme v životě i smrti přítomni. Zda porosteme skrze utrpení či pochopení. 

Za svůj život jsem si zprostředkovala kupu utrpení, raději vědomě již volím pochopení. Mnohdy ve svém procesu vývoje podlehnu zpět dramatům mysli a starým návykům zkušenosti. 

Pak rychle s nádechem i výdechem skočím NAD-DĚJ a pochopím, že MOHU.

Přeji nám všem přátelé, nekonečnou nádrž vnitřního klidu, hýčkejte si ho a děkujme smrti i životu, že jako muž a žena, tančí stále SPOLU...

24.8.2019

NA KOLENA KLEKÁM:

Dnes po cestě domů, krásnou, českou krajinou
si zodpovídám vnitřní otázky, na které často hledají i moji klienti v terapeut.poradně své odpovědi.

"Ve všech lidských vztazích se učíme sebelásce, odpuštění a pokoře", ....noří se odpověď z mého srdce.

Všechny vnitřní i vnější turbolence nás vracejí zpět k sobě,
do hloubky našeho Ducha i těla.

Denně jsme testováni, jestli jsme dobře ve svém středu,
zda vyjadřujeme osobní pravdivost v každé situaci.

Když tak nečiníme, začnou nám druzí osobní nepohodu zrcadlit, přitlačí tam či jinde na naše bolístky a my máme důvod své emoce hodit na ně.

Pak se jěště více oddalujeme vnitřní pravdě, začneme se halit do závojů iluzí, které se zrovna hodí, jak se ochránit před útokem, bolestí, konfrontací se svou lidskou nedokonalostí.

Vzdalujeme se lásce k sobě, nejde nám odpustit druhému onu pravdu, natož sobě všechny iluze, které jěště žijeme a hrajeme venku.

Když se nakulí už mnoho konfrontace, začneme se motat v kruhu, cítíme chaos, odpojení, jdeme do oběti či agresora a kruh se uzavírá.

Cesta zpátky k sobě je momentem pokoření se před svou malostí, že jsem zase ublížil sobě i druhým.

Když jsme schopni čas od času padnout na kolena,
život nás nemusí položit hlouběji, na dno, ústy do bahna našich vlastních sraček😇

Osobně volím kolena, kde nacházím znovu vnitřní klid, setkávám se zde s Bohem, mou láskou Kristem,
který mne zná lépe, než já sama sebe.

Pak se pomalu narovnám, nadechnu, poděkuji za boží lásku a věrnost a jdu to zkusit znova, lépe:)

Mohu být před lidmi tím, kým jsem a znovu procházet tu pozemskou trojicí:

SEBELÁSKA-ODPUŠTĚNÍ-POKORA
a pak, jako bonus,
přichází jěště velká VDĚČNOST za život a propojení se vším, co jest🙏💝💞

Přeji nám všem, pokorné putování životem,
odřená kolena se hojí rychle, když na ně s láskou klekáme😘

Ra-duše

UTRPENÍ

19.3.2019

Když trpíme kvůli bolesti a nemoci,
ve skutečnosti truchlíme nad svými sny o tom, co se mělo stát...
Bolest a nemoc otřásají našimi příběhy o životě, kontrole...

Jsme životem a život je nám vždy nablízku💕,
jsme oceánem a vše ostatní je jeho vlnami❣️

Dokud prožíváme a JSME v přítomnosti,
je vše v pořádku.

Utrpení začíná v momentě, kdy si kolem těchto přicházejících vln začneme vytvářet příběhy...minulosti či budoucnosti.

Nádech a výdech,
dovolme všem vlnám procházet skrz,
jsme životem❣️😘

TRPĚLIVOST na CESTĚ:

20.11.2018 

V dnešní době žijeme obklopeni technologickou společností, kde téměř vše v životě je určeno k tomu, abychom to zmanipulovali k vlastním cílům.

Vše, co se nám zachce chceme mít včas, nejlépe ihned. Technologie nás přibližují v čase, ale vzdalují od hřejivého setkávání v srdcích.
Technologie nepřipouští časové průtahy, ztrácíme často trénink v naší TRPĚLIVOSTI.

Trpělivost je LÁSKA na dlouhou trať, jejímž smyslem je vydržet za těžkých okolností, aniž to vzdáme nebo se poddáme hořkosti.
Znamená to brát, co život přináší a to včetně utrpení.
Pracovat dál, i když je odměna daleko.

Boží načasování je zcela jiné, než to naše lidské nebo technologické🤔
Z našeho hlediska mnohdy Stvořitel zdržuje se svou milostí, nechápeme proč jěště odkládá řešení.

Cítíme, že jsme došli až na dřeň míry snesitelnosti toho, co jěště zvládneme.
Jenže nahoře existuje pro náš život nějaká rozhodující proměnná, kterou momentálně my nemáme k dispozici.

Co práve teď nahoře pozdržují ve vašem životě?
Jste ochotni se toho vzdát?
Jste ochotni posečkat a důvěřovat, že VŠE se právě TEĎ děje pro Vaše nejvyšší blaho?

Moment puštění a odevzdání se do Boží náruče nám často přinese ono řešení, konečně pro NĚJ vznikne prostor🌷

Přeji nám všem mnoho lásky pro SEBE samé v běhu na dlouhou trať v lekcích, které nás VŽDY budují v růstu
Ducha🌷

Ať máme odvahu jít dál v důvěře, i když cíl je stále daleko.
Nechť na naší cestě je vždy někdo, kdo nás podepře, když už nemůžeme vstát sami.
Nechť jsme ochotni zemřít sami sobě, svým nárokům, jak má náš život vlastně vypadat.

Učme se dál přijímat a pouštět, nádech a výdech, zrození a smrt v koloběhu lidského bytí.

Nikomu nepatříme🌷:

13.10.2018

Nikdo si nás nemůže nárokovat, svým časem, pozorností, hrubostí, manipulací, ani láskou.

Když naše duše a tělo volá po samotě a lásce,
jsme to jen MY,
kdo ji můžeme slyšet a obdarovat💞

Když se staneme citilvými, jemnými k sobě, přesně víme, KDY a CO potřebujeme.

Mnohdy do našich potřeb a pocitů vstupují i druzí,
třeba naše vnitřní hlasy:
" Teď nemůžeš, teď se to nehodí,
měla bys tohle a tamto, tvoje dítě chce to a ono...."

Nebo naši blízcí, nesouhlasí, necítí naše potřeby, touhy a my se necháme rozebrat na tisíce kousků a místo těch svých, plníme potřeby okolo sebe😫

Kde jsme se SOBĚ ztratili?
Kde jsme na sebe zapomněli?
Kde jsme se neslyšeli?
Kde jsme na sebe nebyli jemní a laskaví?

Znáte to?
Tenhle vnitřní dialog začíná každodenně uvnitř nás....
My jsme SOBĚ tím NEJ přítelem nebo protivníkem?

Často se opouštíme a pak se divíme, že život se odvíjí jinak.
Jsme prázdní a bolaví, ale KDO koho OPUSTIL?

ANEBO, jsme plní a bohatí, vnitřně celistvý, srdce napěchované láskou, až k prasknutí😘😍
Přetékající VDĚČNOSTÍ, za život, vztah k SOBĚ....

Nikomu nepatříme, patříme totiž jen a jen SOBĚ,
tedy pardon BOHU🌈😘

BDĚLOST:

4.9.2018

Tento rok "nekonečné osmičky" silně vnímám podrobování svého života optikou lásky😍
Nejen, že Venuše vládne láskou, ale i my pozemšťané jsme již dozráli do pravdivosti Srdce a není cesty zpět:)

Denně jsem konfrontována s tím, zda-li mé reakce vychází opravdu z bezpodmínečné lásky, ze srdce.
Nacházím mnoho nedokonalosti v mé lidské lásce, zejména ve svém partnerském vztahu.

Zde stále pouštím jakákoli očekávání na růst druhého.
Děkuji vědomí, že je bdělé a upozorní mnohdy na nevhodné podporování na cestě.
Často se zastavím a místo slov volím ticho, obejmutí a přijetí dané možnosti vývoje každé bytosti v rytmu jeho Duše:)

I v terapiích u klientů vidím, jak aktuálním tématem letos je:
CO JE TO vlastně LÁSKA? A jak ji mohu čistě žít v každém vztahu?

Uvědomuji si, jak málo stále víme o lásce, jak daleká cesta je stále před námi všemi🌈

Buďme dál otevřeni se učit, jak namíchat tuto NEJ ESENCI života💕

(Nový zákon: 1list Korintským 13)

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.
Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno......