CESTOU ŽIVOTEM.....rozepsaná kniha:
2.2.2021
I.kapitola
"Nestihnu let z Atlanty domů", má noční můra, která mne
roky stíhá. Zírám do zrcadla na toaletě v letištní hale a okamžik protíná
jen tikot hodin. Ten pohled do zrcadla mě fascinuje a zároveň paralyzuje,
"umírám", ozývá se hlas v hlavě...
Pocit je tak silný a myšlenky tak svíravé, že se nemohu pohnout z místa,
jen zírám upřeně na svůj odraz v zrcadle. Jsem přeci mladá, teď ještě ne,
"umíráš, je to tak", ozve se zase důrazně vnitřní hlas. Celá se třesu, pot mi
tane mezi prsy a mé tělo se chvěje. Zrak se mi více a více rozostřuje, obraz
v zrcadle mne hypnotizuje, nemohu jej opustit, i když je už celý
rozmazaný. "Domů, letíš domů", ozve se vzdálený hlas, jak z jiného světa a
dodává mi sílu své nohy pomalu odlepit a jít. Běžím chodbou k mému letu,
pocity slabosti prostupují každou buňkou mého těla, každý krok je těžký jako
okovy. V letadle dopadám do sedadla choulím se hlavou k okénku,
blízkost nebe mě uklidňuje, dýchám, zhluboka dýchám...vzlétáme.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je tady takové teploučko, hřejivo, ale místa málo. Nemohu se
už otočit, ani dělat kotrmelce, plavat si všemi směry jako před časem. Slyším
mámy hlas, je nervózní, ale snaží se uklidnit sebe i tátu: "Věřím, že ji uvidí,
vždyť se tolik oba těšili. To stihneme, uvidíš, že to přijde už brzo." Startují auto a jedou po nerovné polní cestě,
po které máma i já nadskakujeme... je mi těsno. Pocit hřejivosti se mění ve
zvědavost, kam to světlo zvenku vlastně vede dál? Je za tím otvorem více místa
pro mě?
Vidím mámu a tátu u mé postýlky, berou mne do náručí.
Usmívají se, máma je šťastná a vyčerpaná, zatímco z táty prosakuje velká
bolest. "Je krásná a ...tak maličká," zašeptá a jeho slzy stékají na mou malou
ručičku novorozeněte. Cítím skrze jeho doteky, že smrt jeho rodičů jej dnes
zasáhla více, než můj nový život.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Lásko, tolik tě miluju, naše spojení je nekonečné, cítíš to
taky tak?" přejíždí mi zlehka prsty po bocích a stehnech. Dívám se do jeho
modrých očí, jsou plné hvězd a velkých snů, jako noční obloha, hluboké a
tajemné. Cítím se celistvá, srdce mi přetéká láskou a vděčností, proplétáme si
prsty rukou a usínáme v objetí, už třetím rokem spolu. Každý den s Romanem
je jiný, nemohu se vynadívat na jeho vysokou, štíhlou postavu, jeho výrazně
mužské rysy, velké ruce a šibalský úsměv, tolik mě stále přitahuje. S ním
se mi zastavuje čas, přeji si, abychom nikdy nezestárli. Milujeme
dobrodružství, zábavu a společnost, jsme oba impulzivní, tak i naše hádky a
usmiřování jsou explozí našich nabitých, mladistvých energií. Naše milování je
pokaždé plné experimentování, bez hranic, zběsilé, vášnivě výživné i sladce
jemné. Promilujeme celé noce a další dny žijeme ze síly našeho propojení.
S ním jsem stále na cestě nabité dobro-družstvím. Občas mne napadá, "jak
boží budou asi naše děti?"...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Tatíííí, dost", válím se smíchy po louce, zatímco se
vždycky nechám chytit, svalit do trávy a on mne humorně morduje a lechtá. Jsem
blažená v jeho náručí, schoulím se k němu a šimrám prsty jeho vousy a
vlasy. To zase zbožňuje on a drží a nastavuje svou hlavu i bradu k dalšímu
drbání.
Po chvíli vyskočím a pokřikuji na něj: "Chyť si mě, že mě
nechytíš, chi,chi,chi." Vydržela bych tohle naše poňoukání a škádlení dlouhé
hodiny i dny. Jen táta vždycky ukončí to společné kočkování větou:
"Už musím jít pracovat" a zase zmizí. Stejně tak přišel a
zmizel i tenkrát večer. Přišel do mého pokoje, lehl si na bok vedle mě a
vyprávěl o své práci, o sobě, cestování, jeho nových vizích a důležitosti jeho
profese, která mu bohužel zabírá většinu času. Jeho historky byly pro mne
pohádkou, která nemá konce, ale je pouze přerušena větou, že musí jít pracovat,
že toho má ještě hodně.
Než odešel tehdy spát, významně se na mě podíval a pronesl
se zvláštním důrazem:
"Víš, Marie, je fakt důležitý dělat to, co tě baví a dává
smysl." To byly jeho poslední slova, která mi večer řekl...
Druhý den odpoledne sedím ve školní lavici, máme zrovna
hodinu češtiny a ozve se zaťukání na dveře. Třídní učitel vylézá na chodbu,
vrací se záhy zpět a rozrušeně na mne kyne, ať si sbalím své věci a jdu rychle
za ním. Jeho autoritativní povaha mi nesedí k jeho náhle roztřesenému
hlasu:
"Marie, musíš být teď silná, tvého otce dnes přejel vlak, je
mrtvý. Rychle se obleč, máma na tebe čeká v autě," oznamuje mi nervózním
hlasem.
Utíkám chodbou do šaten a v hlavě mi křičí vlastní hlas:
"Nééééééééééééééééééé, to určitě není pravda, to musí být nějaký omyl. Hbitě se
oblékám a běžím schody po třech směrem k autu.
Otevírám dveře sousedovic vozu, kde na místě spolujezdce
sedí má zhroucená máma. Otočí jen hlavou ke mne a přes proudy slz jen hlavou
kývne, což mi bere poslední naději, že to vše je omyl...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sedím v letadle u okénka a
pokaždé si vychutnávám ten moment startu, kdy víte, že po větším tlaku a
zrychlení se odevzdáte do volného stoupání k nebesům. Z jiného úhlu
perspektivy se zde mění většina mých prožitků v nadhled a přichází přijetí
všeho, co jest. Uklidňuje mne tenhle vhled shůry, kdy vím, že vše je
v naprostém pořádku. Přichází myšlenky na novou kapitolu života, kde si
sama píši scénář a volím rytmus děje.
Ještě o vánocích bylo vše jinak,
promítá se mi na plátno života děj...
S Romanem jsme spolu slavili
troje vánoce. Ten další rok nás oba hodně proměnil, vstoupil mezi nás nezvaný
host, jeho žárlivost. Naše společné chvíle se měnily v hádky a výčitky, cítila
jsem, že ztrácím svou svobodu, byla jsem zoufalá. Pořád jsem ho tolik milovala
a nedovedla si představit život bez něj.
Blížili se naše čtvrté vánoce,
bylo hodně sněhu a velký mráz. Seděla jsem s přáteli doma, nad šálkem
kávy, když Roman zazvonil u dveří. Zrychlil se mi tep i dech, nebyl den, kdy
bych na něj nemyslela. Ve dveřích jsme se tenkrát dlouze objímali, vnímala jsem
opět tu silnou vlnu lásky, nadechovala vůni jeho kůže. Když si poodstoupil dál
vnímala jsem urgenci v jeho hlase:
"Marie, přišel jsem ti říct, že chci být zase s tebou, nemohu bez tebe
žít....Pokud se ke mně nevrátíš, tak skončím svůj život," dodal. Celá jsem se
rozechvěla, vždyť i já toužím být s ním, ale tahle manipulace a tón jeho
hlasu mne hodil zpět na zem. Chtělo se mi křičet "ano, zůstaneme spolu", ale místo
toho slyším jak říkám: "Takhle opravdu ne, Romane. Nemůžeme spolu žít, jestli
mi hodláš vyhrožovat! A zabouchla jsem mu dveře před nosem. Schoulila jsem se
na zem a plakala a plakala nad ztracenou nadějí a bolestí v srdci. Přátelé
mne chtěli ukonejšit, tak navrhli, že pojedeme autem do hudebního klubu, ať je
prý veselo.
Cestou do klubu v centru nás
provází sníh a cítím, jak je silnice namrzlá a kluzká. Dostáváme se do kolony a
před námi blikají houkačky sanitky. Zachvacuje mě neznámá panika. Beze slov vyskakuji
z auta a běžím za blikajícím světlem. Před námi je převrácený kamion a
vpravo u betonové zdi zmačkané Romanovo auto. Můj dech se zastavuje. Dění se
přepne do módu filmu a já pozoruji, jak hasiči vytahují pobledlého Romana
v bílém, pleteném svetru. Rychle ho nesou do sanitky a mne se propojuje
fakt, že nejsem jen obrazem na plátně, ale tohle je i má realita. Běžím zpět do
auta a křičím šíleným hlasem: "Rychle za sanitkou - je tam Roman." V nemocnici na mne doléhá hysterie a
bezmoc. Křičím na zdravotní sestry i lékaře: "Co s ním je?" Prosím řekněte
mi něco", celá se klepu. Jsem vytlačena na chodbu, dveře operačního sálu se
zaklapnou do ticha čekárny.
Přijímám rozkazy personálu ať
zachovám klid a zavolám jeho rodině. Snažím se dýchat, beru do ruky telefon a
slyším sama sebe, jak zcela bez emocí oznamuji Romanovo otci, co se právě
stalo. Když dokončím tento úkol, konečně se zhroutím do sedadla na chodbě a
pláču a pláču....jsem tady sama. Už jsou to 2týdny, co žiji jako bez ducha,
nemohu jíst ani spát, jen zoufale chodím kolem telefonu. Nejsem jeho rodina,
ani příbuzná, nepustí mě za ním na ARO. Telefon znovu zvoní, zvedám ho a
dostávám informaci, že je Roman po amputaci nohy, připojený na přístrojích a
stále v komatu. Další dny prožívám hlubokou bezmoc a neustupující strach.
Pak jednoho večera se od jeho rodiny telefonicky dozvídám, že Roman právě
zemřel.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Za chvíli letadlo přistane na
Heathrow, můj první let, šimrá mne v břiše a těším se na nová setkání
v cizí zemi. Od mala miluji cesty, na kterých se mi rozšiřuje vnitřní svět
o barvy a nová poznání. Zjišťuji, že mi nevadí cestovat sama, vlastně je to
mnohem větší dobrodružství😊
Ráda bych v Anglii zůstala přes rok. V Londýně si nacházím práci
v kavárně, v oblíbené čtvrti Camden town, která je plná barevných
domků, umění, hudby a nočního života.
Každý večer cestou do práce cítím nadšení, že se má, vtipně chabá
angličtina zlepšuje a podporou mi jsou přátelé a bujarý londýnský život.
Má první výplata v životě
putuje na platbu místní jazykové školy, ve které studuji. Ve volných dnech
jezdíme s lidmi ze školy na toulky k moři. Na mořském útesu bych
vydržela prosedět hodiny. Rychle se napojuji na každou vlnu, na ten úžasný,
mořský nádech i výdech. Moře a jeho cykly mne spojují s rytmy uvnitř mého
těla. Začínám opět cítit s přílivem a odlivem život v mém těle, pomalu se
mi vrací chuť žít dál. I když je můj skutečný domov v dáli za mořem, teď
jsem doma tady, uvnitř svého těla. Nadechuji nový život a vydechuji bolest
minulosti. Moře mne pokaždé očistí od vzpomínek a prázdnoty. Vracím se pak plná
nové naděje a nových vizí.
Mám fakt strach z
jeho pohřbu, nechce se mi vůbec mezi lidi, nechce se mi ani ráno oblékat.
Přála bych si být pro něj krásná, ve svatebních šatech... Není to dlouho, co jsem
se kymácela nad tátovo rakví, tehdy jsem měla chvílemi dojem, že padám do
otevřeného hrobu za ním. Cítila jsem slabost v celém těle. A jediné, co
mne vracelo do přítomnosti, byl šumavský vánek, který vždy v listopadu
přicházel.
Dnes je pochmurno a sníh padá a
padá. Vedle mě stojí moje máma a jeho rodina. Hlavou mi běhají myšlenky, jak
bolestné musí být ztratit své dítě. Jako by to byla má vina, napadne mě, proč
jsem neumřela taky?
"Měla bys mu taky něco slíbit,
ozývá se zvuk z mé hlavy, vždycky tě chtěl mít jen pro sebe." Tahle
myšlenka mi konečně uvolňuje hlubokou bolest uvnitř srdce a slzy mi kapou po
černých šatech. Pro sebe si slibuji,
že nebudu žádného milovat jako jeho... Za pár dní budou vánoce.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Co jsem se vrátila domů
z Atlanty mi není dobře. Každé ráno mé srdce silně buší, cítím slabost
v celém těle, noce propotím a málo spím i jím. Posledních 7let vnitřní
samoty prorůstalo mé srdce ledem a odcizením, které se nepodařilo zlomit
žádnému muži, který se přiblížil.
Dále jsem se vrhala intenzivně do
práce, díky níž mohu často cestovat po světě, abych zapomněla, ale taky, abych
se ráda vracela domů, do mého útulného, žižkovského podnájmu pod střechou.
Miluji svůj byteček plný barev, s velkou postelí a velkým balkónem v
rozkvětu milovaných kytiček všech velikostí a tvarů. Sedím si pak večery pod
střechou, sleduji cvrkot ze starých pavlačí, západ slunce se odráží
v rozpálené střeše a zde si sním o dalším životě.
Vidím malý domek s velkou
zahradou na venkově u lesa. Okolo mne pobíhají naše děti, psi i kočky a já se
hrabu v zemi a vše tak krásně voní. V koutku zahrady vidím jak se
rodí má ruční práce, suším zde bylinky, tvořím léčivé lektvary nebo maluji
obrazy a píšu knihy.
"Umíráš" ozve se zas ten
hlas. Toulky budoucností jsou pryč a mne opět sráží svíravý pocit na hrudi.
Dochází mi, že poslední měsíce vstávám ráno z postele jen díky povinnosti
přijít do práce. Nic mi nedává smysl.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Život v Londýně je plný
překvapení. Kromě nových setkání, zde potkávám svou letitou kamarádku z Čech,
která zde žije se svým řeckým přítelem. Zrovna mi došly všechny peníze, a ona
spontánně navrhuje, ať jdu bydlet zdarma k nim. Všímám si, že i tady mi život
pokaždé přináší východisko z nouze. V jejich společném bytě je pořád
rušno, každý večer se scházejí sousedé všech barev pleti a hrají se karty u
stolu dlouho do noci. Když se vracím v noci z práce v marocké
kavárně, jsem rozpumpovaná a častokrát se k jejich karbanění přidávám do
ranních hodin.
Blíží se vánoce a zvědomuji si,
jak moc je mé srdce bolavé. V mém srdci je díra, prázdná, černá díra.
Tolik mi chybí Roman, jeho blízkost, náš společný smích a láska, často místo
spánku nepřetržitě pláču. O
víkendových výpravách po anglickém pobřeží je Roman všude se mnou. Stojím u
moře a cítím jeho doteky ve vlasech, jeho vůni na své kůži, slyším jeho hlas a
když otvírám oči, je pryč... Tyhle krásné vzpomínky zakončí pokaždé otázka
"proč," na kterou nepřichází žádná odpověď.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Stojí před čajovnou, na sobě má černý klobouk a dlouhý
černý kabát. Z dálky působí jeho postava magicky. Přivítá mě vřelým
objetím a vcházíme do věže, prostoupené vůní, kde se k mému překvapení
rozprostírá malebná čajovna. Ochotně mi svléká bundu a sedáme si na měkké
polštářky na zem. Pozoruji pak jeho velké dlaně a krásné prsty, jak popíjí
voňavý čaj připravený z kořene masaly. Poslouchám jeho hluboký hlas,
sametový hlas, který na mě působí jako bych ho znala celou věčnost.
Petr je vysoký, štíhlý muž s výraznými rysy, modrýma
očima s dlouhými řasy. Cítím z něho přirozenou moudrost a respekt.
Povídáme si o životě, sdílíme se o své duchovní cestě, vizích i plánech. Známe
se od vidění už dva roky, ale teprve nyní vidím, jak jsou si naše vnitřní světy
blízké a jeho láska k Bohu mě velice inspiruje.
Naše nekonečná vyprávění v ryze přátelském duchu
pokračují další půl rok a v mém srdci roste nový prostor důvěry
k tomuto muži. Vnímám sama sebe, jak se usmívám, když o něm přemýšlím a
moje srdce bije na poplach, kdykoli se setkáváme. Jednoho večera mě Petr zve do
naší oblíbené restaurace a jeho hlas je velmi rozrušený, naposledy jsem ho
viděla takto nesmělého při našem prvním setkání.
Hledíme si v tichosti do očí a jeho ruka se
přibližuje k mé tváři, dotýká se konečky prstů mých rtů, vlasů a šeptá:
"Marie, velmi tě miluji, chtěla by jsi se mnou chodit?" Celé mé tělo se chvěje
radostí a vzrušením. Tohle vyznání je plné čistoty, jako by se čas vrátil o pár
let zpět. Chytám jeho dlaně do svých rukou a něžně se líbáme.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Od dětství miluji přírodu. Vábí mě
sbírat kameny, kamínky a různé druhy minerálů a krystalů. Fascinuje mě, jakou
moudrost v sobě ukrývají, čeho všeho byly po staletí součástí. Dávám si je
na noc pod polštář a občas mě berou na cestu skrze čas a prostor. Letos na
jaře, kolem třetí hodiny ráno mě vzbudilo příjemné šimrání v celém těle.
Otevírám oči a cítím své tělo složené z jakýchsi gelových kuliček, které
proudí a barevně září skrz celou buněčnou strukturu. Jsem plně probuzená, sedím
na posteli, vedle mě spokojeně podřimuje můj muž. Po letech zkušeností už mě
toto cestování neděsí ale pokaždé je jiné.
Vydávám se tentokrát díky
propojení se s krystaly na daleké cesty ke všemu, co mne obklopuje. Pouhá
myšlenka se zhmotňuje do reality, stávám se strukturou kapky vody a plynu s
divokou řekou. Je nepopsatelně nádherné, když se jako kapka vlévám do
oceánu a uvnitř těla mi pulsují všechny vody světa. Jindy jsem součástí
květiny, okvětních lístků, dužinou stonku, vůní i krásou růže. Z mého těla je
hned rozkvetlý strom se silným kmenem, mé tělo se celé proměňuje. Vracím se do
postele a přináším si z této perspektivy do bdělosti vnitřní harmonii se
vším, co jest. Celé měsíce pak tyto zážitky posilují mé propojení s Bohem
a přírodou.
Dnes v noci, k ránu jsem byla po
delší době opět obdarována mystickými zážitky v těle.
Po příjezdu domů z cest po Baltu jsem cítila potřebu se uzemnit, moře mne
jěště konejšilo ve své náruči.
Lehla jsem si tedy v naší ložnici na zem u velkých balkónových dveří a
dýchala noční, vlahý vzduch ze zahrady. Usnula jsem plná doteků z cest, přírody
a hlubokého spojení s mou rodinou. Po třetí ranní mne v těle začalo šimrat
a věděla jsem, že po letech je to zpátky. Sedla jsem si na postel, plně
probuzená a dýchala zhluboka. Mé ruce se začaly samy hýbat a proměna v křídla
byla velmi přirozená. Celá má páteř se měnila a vnímala jsem, jak protahuji krk
a ramena, která se změnily v obrovská křídla. Letěla jsem oknem ven, nádherně a
svobodně kamkoliv mne zvědavost táhla. "Tato svoboda je také tvoje,"
zaslechla jsem poselství dravce. Po chvíli se celá má páteř natahovala a měnila
se má kůže v šupiny, mé tělo se protahovalo do pozic, které jsem dávno
zapomněla. Má hlava se vzpřímila a po ose páteře mnou projížděla nádherná hadí
síla. Věděla jsem, že i toto jsem JÁ, tahle mocná síla je i v mém těle. A pak
už jen minuty běžely a zhluboka jsem nadechovala tyto dary, které mne přišly
poléčit a připomenout....SÍLA a SVOBODA je naše, patří nám a Bohu, nemůžeme ji
nikomu odevzdat. Můžeme na chvíli přestat věřit, že nám patří, ale vždy je
možné si je vzít zpět. Před ranním usnutím jsem v modlitbě děkovala Bohu, že
mohu cestovat v těle, Duchu i čase, že má omezení jsou pouze v mé mysli. Jsem
vděčná, že jsem DOMA, doma ve svém TĚLE.
Díky Bože, že JSI stále se mnou a učíš mne.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Petr mě požádal o ruku už potřetí.
Dvakrát jsem ho odmítla, protože jsem se bála, že jej nedokážu milovat. Byl
mezi námi stále Roman, i z Petrova obličeje se na mě dívaly jeho oči a
někdy jsem měla problém je dva rozpoznat, jak mi splývaly jejich těla. Petr byl
nesmírně trpělivý, netlačil na mne a na moje pochybnosti reagoval přijetím. To
mi dávalo vnitřní prostor k uzdravování se ze ztráty. Od této chvíle se
naše duše ještě více spojily a oba jsme si slíbily, že naše fyzické spojení
oddálíme, dokud si nebudeme jisti spojením našich životů v manželství. Čas
plynul a já uvědomovala, že moje láska k Petrovi se postupně prohlubuje. O
jeho lásce jsem nikdy nepochybovala, za jeho slovy vždy následovaly i skutky.
Byl ke mně vnímavý a citlivě mlčel, když na mě přišly vzpomínky. Do třetice mne
požádal, v naší oblíbené restauraci "Amores Peros" a já konečně věděla, že
můžeme jít životem spolu. Ze srdce se mi linuly vlny lásky a vděčnosti za to,
že vytrval. Neuvědomovala jsem si těch 11let samoty, ale trvalo dlouho, než se
mé srdce otevřelo znovu milovat. Prohlížím si rudě lesknoucí se prstýnek na své
levé ruce, je krásný, živoucí, symbolický. Uzavírám jeden cyklus života a vítám
nové dobrodružství ve dvou.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jsem v šestém měsíci druhého
těhotenství, všichni se tolik těšíme. Syna i dceru jsem si vždycky přála, cítím
se tolik požehnaná, že uvnitř mne roste Vítek. Úderem sedmého měsíce mi začíná
být špatně. Tohle vnitřní špatně už znám. Ale né teď prosím, teď ne! Schází mi
2měsíce do porodu a má duše se vrací zpět v čase. V noci se mi
promítají obrazy mrtvých mužů, mé bezmoci a strachu, co bude dál. Ráno se po
2hodinách nočního spánku probouzím zpocená, srdce mi buší, celá se chvěji a
mezi dveřmi se na mě směje malá Róza. Už jen těžko vstávám z postele, jsem
tolik vyčerpaná. Přes den nemám hlad, nemohu jíst a v noci ani spát.
Počítám každou hodinu, minutu, sekundu. Čas se děsně vleče. Róza je akční, jsme
v pohybu, ale mé nohy těžknou a nevím, co bude zítra. Celé dny přežívám
v těžkých úzkostech a strachu ze smrti mého syna. Starám se o Rózu silou
vůle, ale i ta už dochází. Mé bříško je veliké a v hlavě mi zní: "měla by
sis nechat pomoci, bez síly ho ani neporodíš a co když i on, zemře?" Tahle
myšlenka je mým denním chlebem. Jsem bílá a slabá, o mém stavu ví jen Petr a
zbytek rodiny nic netuší. V noci se místo spánku modlím a zkouším všechny
psychoterapeutické techniky, co znám už roky, ale jen pláču a pláču. Vím, že se
mé úzkosti propadají do depresí a žádné spásné terapeutické techniky tentokrát
nezabírají. Je pozdě na hrdinství, potřebuji porodit a postarat se o naše dvě
děti.
Jakoby se zastavil čas, jsou to už
dlouhé týdny a měsíce, co se o slovo přihlásilo mé staré trauma. Mezitím přišel
na svět náš milovaný Vítek a Petr byl opět se mnou až do konce porodu. Cítila
jsem, že jedu z vnitřních rezerv, neb neustupující úzkosti a dva měsíce
dvouhodinového spánku si vzaly své.
Při vzpomínce na lehký porod Rózy
mnou procházely vlny lítosti, že nyní je vše tak bolestné. Vítek se dral na
svět dlouhých sedmnáct hodin. Pamatuji si, jak má porodní asistentka mi
s respektem zdůrazňuje, ať se otevřu možnosti císařského řezu. To už jsem
měla v obličeji stejnou barvu jako má zelená, noční košilka a fyzické síly
mi už úplně došly. V tu chvíli pouštím to málo, co ještě držím, svůj i
jeho život. Padám na kolena a modlím se za zázrak života. A brána života se
více otevírá, vzdáleně slyším manželův hlas, bolest vůbec necítím a vím, že i
teď Bůh koná.
Lehám na zem a cítím, jak mi kdosi
položil Vítka na hruď, v mžiku se přisává a spokojeně pomlaskává. Tenhle
známý pocit miluji, slastné kojení nektarem života. Mé vědomí je plně přítomno,
jen tělo vyčerpaně leží bez hnutí. Plnými doušky nasávám novorozeneckou vůni a
spojení s nebem skrze akt jeho zrození se do těla. Jeho blankytně modrá
kukadla se vpíjí do mých očí i duše, prožívám důvěrně blízké setkání nás dvou.
Vnímám, jak mezi námi proudí životní energie, každá buňka je znovu vyživována
esencí lásky, blízkosti a bezpečím. Je čistý, celistvý, milovaný, je přímo napojený
na božský zdroj a dává mi rozpomenout se, že i já jsem. V mém srdci se
doplňuje hřejivá nádrž spojení s Bohem, láskou, životem i mým tělem. Jsme
oba v zemsko-nebeské náruči neseni a kojeni životem...........................
Na pokračování:)